Dovolená v Chorvatsku 2012

1.9. - 9.9.2012 jsme se vydali s partou nehrožených tanečních zelenáčů i mazáků, a mimojiné také s manžely Lužnými - mazáky všech mazáků, kteří celou akci organizovali, na dovolenou v Chorvatsku u městečka Omiš, abychom zažili nezapomenutelné. To se podařilo. Odřené ruce i nohy, dobře, že jsme se nezabili. Některé jsme málem zapomněli  na jednom z ostrovů při výletě lodí. Spánek byl luxus jen některých z nás a každodenní taneční párty z  nás ke konci pobytu dělaly taneční Zombie. Ale bylo to super!

V pátek, 30.8.2012, ve 20:00 jsem já a můj věčně remcající kamarád Pavel usedli do firemního vozu značky Ford Fiesta a řítili se vstříc novým zážitkům z Prahy. Cestou jsme se zastavili ještě pro naše novopečené skvělé kamarády, nehtovou mistryni Ivetku a zednického mistra všech mistrů, blonďatého Milánka, v Brně. Prosím neděste se. Milánek je chlap jako hora, ale prý mu tak všichni říkají již od dětství. A světe div se, ani mu to nevadí. 

Velmi vtipný okamžik nastal již při nakládání našich nových pasažérů. Měli jsme se sejít na parkovišti u školy, přeskládat věci a vyrazit. K mému obrovskému překvapení přijela Ivetka s Milánkem obrovským vozem značky Škoda Octavia, combi ještě k tomu. Když otevřeli kufr, málem mně trefil šlak. Již před výpravou jsem osazenstvu svého pidi autíčka nakázala, aby měli každý  max. dvě zavazadla. Jedno větší a jedno menší. Jinak by někdo musel za autem běžet. A oni si přijedou lodí. Myslím, že nemusím dál vysvětlovat, jak to vypadalo, když nastěhovali a málem i nohou namačkali věci ze své obrovské boatcar do mého minipidivozítka. Kdybych to bývala tušila, že jsou vybavení tak nadstandartní velikosti vozu, zorganizovala bych to jinak. Ale .... pozdě bycha honiti, jak se tak říká. Nasedli jsme a jeli jsme.

Po cestě mi navigátor Pavel ještě stihl zcela přeorganizovat trasu mé cesty, kterou jsem si tak pečlivě připravila a nastudovala. Měla jsem v plánu jet do Chorvatska přes Maďarsko, abych ušetřila za dálniční známky v Rakousku a Slovinsku. Pavel však přišel se zcela jiným návrhem. Jet přes Rakousko, kde se platí jen 8 Euro za dálniční známku, která je na 10 dní a přes Slovinsko jet mimo dálnici. Ve Slovinsku se totiž platí 15 Euro za dálniční známku, která je ale jen na 7 dní, tzn. že při cestě zpátky bychom museli koupit další známku za 15 Euro. Pavel sice furt remcá, za to nápady má vážně výborné. Ne nadarmo se říká, že ženské jsou jen na ozdobu, od myšlení jsou tu chlapi. To jsou ojedinělé případy, kdy s tím souhlasím. 

Dojeli jsme na benzínku, která byla poslední před rakouskými hranicemi. Chtěli jsme koupit tu dálniční známku. Dotankovala jsem a taky jsem si chtěla koupit něco k jídlu. Byly tam mraky lidí. Jako by tam rozdávali něco zadarmo, všude hodně pití, ale jídlo žádné. Ani bageta. Jen čokoládové tyčinky. Dovnitř se mnou šla Ivetka. Když jsem to viděla, tak jsem si smutně jen tak pod fousy říkala: "Oni tu jsou jako u snědeného krámu". A Ivetka se mně ptá: "Cože?!" Tak jsem jí to potichu zopakovala. A ona zase: "Cože?!!!" To mně už dopálilo, že jsem nekontrolovaně zařvala na celou benzínku, až se všichni otáčeli: "Říkám, že jsou tu jak u snědeného krámu!!!!!!" Ivetka vykulila bulvy, vzala mně za ruku a táhla pryč a celou cestu se u toho hrozně smála. Když jsme byli venku, tak jí říkám: "No bezva, že se tak hezky směješ, ale já mám vážně hlad!" Ivetka hned pohotově reagovala: "To bude dobré, já mám ještě nějaké zásoby z krabičkové diety a cestou pak ještě někde zastavíme". Tak jsme zase nasedly do auta, počkali jsme na Milánka, než se vyčůral a jeli jsme dál. Jakmile jsme byli asi 10 km za tou benzínkou a už i za hranicemi Rakouska, jsem si vzpomněla: "Aha a že jsme koupili tu podělanou dálniční známku, že?! Hlavně, že kvůli tomu jsme tam zastavili!" Výbuch smíchu a Pavel jen zakroutil hlavou: "Moniko, Ty seš jak malé dítě, člověk aby Tě pořád kontroloval" Tss, nebyla jsem tam sama a ostatní si taky nevzpomněli. Měli jsme před sebou úkol. Najít benzínku a koupit dálniční známku než nás chytí policajti. Našli jsme a koupili jsme. Nakonec se to vyplatilo. V ČR za ní chtějí 10 Euro a v Rakousku 8 Euro. 

Celou noc velmi vydatně pršelo. Rakouskem jsme projeli celkem rychle. Byla docela provoz, ale ne takový, jako ve dne. Docela to šlo. Ve Slovinsku jsme sjeli z dálnice na silnici, která dálnici v podstatě kopírovala. Byla jen pomalejší, protože se táhla přes vesnice. Takže jsme si zas tak moc nezajeli. Ze Slovinska jsme za krátký čas byli už v Chorvatsku, tam jsme se napojili na dálnici a jeli jsme. Byl to nejdelší a nejnudnější úsek cesty, z velké části proto, že byla hluboká noc a nebylo okolo nic vidět. Mýtné na chorvatské dálnici stálo něco kolem 25 Eur tam a 25 Eur zpátky. V Omiši jsme byli ráno, kolem deváté hodiny, na místě pobytu asi 15 nebo 20 minut poté. Už nepršelo, byl krásný, teplý a slunečný den. Jaké štěstí.

Instrukce od Pavly Lužné (organizátorka zájezdu) byly jasné. Měli jsme odbočit po 200 metrech od cedule Mala Luka. Koukala jsem, až jsem si málem oči vykoukala, ale odbočku jsem nenašla. To až Pavel najednou z ničeho nic zařval: "Tady je to!" No, ale to jsem už tu odbočku právě minula. Nic. Nevadí. Otočila jsem se při první příležitosti a vrátila jsem se. Naštětí v těch místech zrovna moc provoz nebyl, takže odbočit do leva na úzké silnici (prej hlavní, tsss) bylo v pohodě. Odbočila jsem a najednou, cesta nikde. Předemnou obrovský sráz a jak jsem malá a mám sedačku nízko, nic jsem pod sebe neviděla. Ostatní však tvrdili, že tam cesta je. Tak jsem velmi pomalu jela dolů, v očích smrt, bála jsem se, abychom nesjely do nějakého srázu. Ale když Pavlínka napíše odbočte a jeďte, tak já teda jela. Pavlínka totiž nikdy nelže. Sjeli jsme. Chválabohu. Už jsem byla hrozně unavená z cesty a první co mě napadlo, vytáhnout ručník a skočit rovnou do moře. Nebyli jsme však ještě ubytovaní a při představě, že budu vyhrabávat ručník ze své příruční tašky, která byla "někde" vespod pod Ivančinýma a Milánkovýma věcma, jsem to raději vzdala. Prej až potom. Tak jsme šli hledat manžely Lužné, přivítat se a pokud možno, se i ubytovat.

Manželé Lužní seděli na houpačce na spodní terase, tiše si povídali a kochali se "tichem", které mělo za pár hodin skončit, čekal je týden plný paření, tancování, jásání a všeho možného. Nedočkali se ani těch pár hodin. Přijela Beranová se svou osádkou. Byli jsme první. Moje reakce byla: "Ahoooooj, Praha jako dycky přijela "zase" první!" (To mělo být vtipné, protože já jezdím vždy pozdě, zvlášť na jejich workshopy) Načež Luděk prudce stočil hlavu směrem k nám, spadla mu čelist a jakmile nás poznal, po jeho tváři se rozlil široký hollywoodský úsměv a lá Tom Cruise, a odpověděl: "No jo, Beranová, jsem si mohl myslet. Kdo jiný by nám mohl pokazit poslední pohodové hodiny, které jsme si chtěli v tichosti ještě užít! Pak k nám přišel, objal nás, olíbal (po brněnsku, 3x) a řekl: "Vítejte! Jsem rád, že jste dobře dojeli. Jaká byla cesta?" Luděk je věčný šprýmař, ale v jádru je to skvělý chlap. A všichni ho máme rádi. 

Check in byl plánován až na 14:00 hodinu. Tajně jsme doufali, že bychom mohli dostat pokoje dřív, ale bohužel pokoje ještě nebyly připravené a uklizené. Také se čekalo na autobus, který přiveze další neohrožené tanečníky neboli účastníky naší velkolepé dovolené. Ten přijel kolem 11:00. 

Vyhrabala jsem z auta tedy ten ručník a plavky a šla se aspoň okoupat. Byla jsem však hodně unavená, chtěla jsem se jít vyspat a ono furt nebylo kam. Na spodní terase začaly  alespoň s registracemi. Sličná dívka jménem Veronika, členka organizátorského týmu, všem, s radostí jí vlastní, rozdávala zlaté umělohmotné pásky na ruku, které značily, že k nim patříme. 

Této události však ještě předcházela asi hodinová patálie s připojováním tiskárny k notebooku, aby Pavlínka mohla vytisknout seznam všech účastníků této sebevražedné mise. Když už nevěděli, co by tomu mohlo být (já to věděla! Bylo to pokažené! :-P), přizvali k oné věci zkušeného IT sporťáka jménem Vašek. Prý jakožto profík, by mohl vědět, co s tím. Vašek přišel, koukl a zjistil, že Pavlínka nepropojila notebook s tiskárnou kabelem. Po hodině tedy záhada hlavolamu v podobě tiskárny vyřešena! Hurá! 

Přijeli jsme sice první, ale na pokoj jsme se dostali jako poslední. No jo, to byl asi trest za ty moje vtipy (jen shoda náhod, ale ono se lehce remcá, když to člověk nemusí organizovat). Osprchovala jsem se a byl ze mně nový člověk. Plácla jsem sebou do postele a vylezla v pět hodin na informativní schůzku, která prý byla povinná pro všechny. Dozvěděli jsme se tam kdy a kde bude vydávano jídlo, jaké jsou možnosti výletů, jak budou probíhat taneční workshopy, kam je možno se jít koupat, atp....

 O dvě hodiny později byla večeře. Já ani moc nejedla, předtím jsem si koupila při nákupní výpravě v Omiši hamburger. Měla jsem hrozný hlad. Omiš byl asi jen 3 km daleko od naší vily. Jeli jsme autem. 

Při večeři nám hrála muzika. Hrál zouk na spodní terase venku. Tak jsem čapla prvního volného tanečníka a šli jsme tančit. Začalo příjemně pršet. Spíš mrholit. Když tančíte, tak déšť nevadí. Není aspoň takové horko. Byla to naprosto báječná a kouzelná atmosféra. Stmívalo se, v dálce byly vidět červánky. Byl horký večer a když začalo pršet, zvedla se pára. Za pár minut ze mně byla rázem Miss mokré tričko (měla jsem pod košilí plavky). Z večeře se plynule přešlo do taneční večerní párty. Když se však setmělo, začalo pršet hodně. Museli jsme párty přesunout dovnitř budovy. A to už nebylo ono. Kouzlo se vytratilo a já si řekla, že je čas jít spát. Chápejte, že bylo téměř nemožné uvěřit (ani já tomu nevěřila), že zrovna já, jsem mezi prvníma, která jde tak brzy spát. Ale skutečně tomu tak bylo. Mohla za to únava z nočního řízení. Spací nemoc mně však zasáhla i po zbytek dovolené. 

Bylo nás tam 90. Z toho jsem min. 80 lidí znala. A po celou dobu, když mně náhodou potkali nebo viděli, se hrozně divili, kde pořád jsem, že mě vůbec nevidí. 

Tak přes den jsem se flákala u moře na pláži a večer jsem spala.  To sluníčko a opalování bylo vysilující. Ale sem tam jsem se na párty objevila. Aspoň na chvíli. Pro mě to tedy relax a odpočinek byl. Pro ostatní ale moc ne. Den pro běžně aktivního tanečníka vypadal asi následovně:

7:00 - 11:00 snídaně (někdo spal, někdo se koupal, někdo běhal, další se procházeli, někteří se možná milovali, nevím)

11:00 - 13:00 taneční workshopy (tančilo se všechno. Salsa I, Salsa II, Samba Axé, Zouk I, Zouk II, West Coast Swing, Kizomba, hip hop, kuduro, bachata, forró, Zumba, Capoeira, Samba de Gafieira)

13:00 - 17:00 volno (moře, koupání, nakupování, ...)

17:00 - 19:00 další taneční workshopy

19:00 - 20:00 večeře

21:00 - 06:00 taneční párty (každý den jsme měli jiný dresscode, např. black and white, Hippies, Diving, Brega - nejhorší možná kombinace oblečení a barev)

A takhle to šlo každý boží den, celý týden. Nebyl to ale povinný řád. Jen kdo chtěl. Já byla jak šípková růženka. Až posledních pár dní jsem ožila a zúčastnila se i pár workshopů. Občas nedobrovolně. Jakože nebylo dost holek. V jeden čas běželi vždy dva workshopy. A někde bylo málo mužů a někde málo žen. Ale jako vždy to stálo za to. Neuvěřitelně jsem se bavila.

Společně s námi tam byli i taneční lektoři ze zahraničí. Konkrétně Laya a Gabriel (Katalánsko a Brazílie), učili nás zouk, Capueiru, Sambu Axé a Forró. Dále tam byl Ozy Shyne. Světový mistr v Hip Hopu. Nyní působí v Zagrebu v Chorvatsku. Učil nás kizombu, salsu (linea), hip hop a kuduro. Výborný tanečník a animátor.

Z českých lektorů tam byli samozřejmě manželé Lužní, kteří jsou nejen výborní organizátoři, ale především mistři všech tanečních mistrů, skvělí lektoři. Ti nás učili zouk a West Coast Swing. Z jejich brněnské taneční školy si sebou přivezli také  mladé lektory Zdeňka a Verču, kteří spolu učili Salsu (cubano style).

Ale abych se vrátila k té naší super výpravě.

Druhý den dovolené se mi neudělalo moc dobře. To víte, ty naše měsíční problémy. Požádala jsem jednu kamarádku, jestli by mi nemohla věnovat nějaký lék tišící bolesti. Říkala: "No jasně, mám jeden úplně super, speciální, ten Ti určitě pomůže". Vzala jsem si ho. Asi hodinu po tom, se se mnou začal točit svět. Toho večera jsem už z postele nevylezla. Ano, bolest jsem necítila, ale taky nic jiného. Totálně mně odrovnal. Už si nepamatuji, co to bylo za driák a upřímně ani nechci. Fuj. Další den jsem už byla v pohodě. 

Pátý den naší superextragalaktické dovolené, jsem se já a pár mých přátel tanečníků, vydala na další dobrodružnou výpravu, a to lodí. Měli jsme namířeno na Ostrov Brač a tam vybrakovat, teda pardon, navštívit pár městeček. To byl panečku výlet. 

Výlet jsme si koupili u jednoho pána (asi 20 Euro), který pro nás výlety zařizoval. Dokonce byl i tak velmi hodný, že byl velmi ochotný nás na místo odjezdu i odvézt svým autem. Chtěl za to 20 Kun na osobu. Říkala jsem si, že vyděrače a vyběrače daní nepodporuji, a tak jsme jeli mým minipidivozítkem. Jeli jsme ve čtyřech. Bez zavazadel, pohoda. Jeli jsme jen ty 3 km do Omiše, 20 Kun se mi zkrátka zdálo moc. V Omiši jsme narazili na problém. Kde zaparkovat a nemuset platit? Za parkování tam chtěli 5 Kun na hodinu. Výlet byl na celý den. Po pár minutách nakonec našli moji rádcové parkovací místo zdarma. Dokonce tam na nás auto čekalo, i když jsme se vrátili. Nikdo nás neodtáhl. 

Nastoupili jsme do lodi, kde na nás čekala již naše kamarádka Lenka a zabrala pro nás celou lavici. Hned nám začali nosit na stůl kelímky s čímsi oranžovým, chutnalo to jako voda se sirupem, ale dalo se to. K tomu jsme každý dostali i panáka alkoholu. Netuším, co to bylo. Bylo 9:00 hodin ráno, byli jsme na dovolené, tak proč ne, že? 

Celý ten výlet byl takový, nudný. Dokonce ani grilovaná ryba k obědu mě nijak zvlášť nenadchla. Městečka, která jsme navštívili, taky nic moc. Přesto se našly dva okamžiky, které za celou tu výpravu stály. Možná vlastně tři nebo čtyři?

1. okamžik - už když jsem si sedla do lavice, najednou se u mně, na okraji paluby, objevil mladý kluk, který vypadal, že by nejraději skočil přes palubu a upravoval tam uzly na provazech, které trčely přes palubu a byly na nich uvázané plováky nebo něco tomu podobného. K mému překvapení mluvil i česky a moje první reakce, když jsem ho spatřila, byla: "Jéééé, ten je ale hezkej, myslíte, že mi dá telefonní číslo?" Kluk se na mně podíval, usmál se a zmizel. Telefonní číslo jsem nedostala. Nevadí. Co bych s ním taky dělala, že jo?

2. okamžik - dojeli jsme na ostrov Brač a tam nás vyložili u prvního městečka. Na kus papíru nám napsali čas návratu na loď. Psali tam 12:15. Já a moji dva kámoši Maruška a Pavel jsme se stihli na loď vrátit včas. Spoustu jiných lidí také. Dle našich hodinek jsme měli ještě tak pět minut čas, dle hodin na lodi však nastal čas odjezdu. V poslední chvíli jsme si všimli, že nám chybí dva spolucestující. Rado s Lenkou. Běželi jsme to říct kapitánovi, ale ten už odrazil od břehu. Pak jsme to viděli. Ke břehu přišel Rado s Lenkou a když uviděli, že loď odjíždí, zračil se jim v očích zmatek. Nevěděli, jestli mají běžet a skočit do vody a plavat za námi nebo co mají dělat. Kapitán si jich naštětí všiml a za pomocí svého kamaráda, který byl na břehu, se jim je povedlo nanavigovat na konec mola, kde jsme je vyzvedli. Málem to vypadalo na velkou záchrannou akci typu Mission Impossible, že ani Tom Cruise by se nemusel stydět. Vše dobře dopadlo.

3. okamžik - po obědě nám na stůl přinesli láhev vody (kterou chvíli před tím napustili z hadice, které bylo u mola, věřila jsem, že voda je pitná) a láhev čehosi oranžového, co vypadalo jako džus. No co myslíte, že jsme udělali? Většina z nás, si nalila ten džus. Bylo to hrozně sladké, ale stále to vypadalo bezpečněji, než láhev vody. Po chvíli si někdo přečetl etiketu z láhve džusu a vyprskl smíchy. Prej to není džus, ale sirup a má se to míchat 1:1. Hmm, dobrý joke. 

4. okamžik - ten byl spíš trapný, než vtipný, ale dávám bod za snahu. Na cestě zpátky nám do repráků pustili české lidovky. Mnozí byli možná nadšení, my moc ne. Protože celou cestu zpět pršelo. Z ničeho nic se tam objevil ten mladý kluk, co se mi tak líbil, v masce nějaké oplzlého staříka, na sobě měl bílou zástěru a začal tam kolem nás poskakovat jako šílenej v rytmu polky - Škoda lásky. Přitančil k našemu stolu a vzal tančit naší Lenku. Pak vyzval od nás další pár k tanci. Tance se ujal František s Lenkou. Tančili polku, lidi tleskali. Pak ten klučina odhrnul zástěru a z pod ní mu vykouklo plyšové pánské přirození v koňské velikosti. Lenka se lekla a utekla. Kluk se uklonil, zklidil potlesk, poděkoval a zmizel. 

Nejlepší byl čas strávený na pláži. Jelikož byla dost malá (ta u Vily, jinde byly větší), byli jsme tam vždy tak trošku namačkaní, ale to nevadilo, protože jsme se všichni vzájemně opravdu dobře znali. Pak máte pocit, že jste na dovolené s opravdu velmi početnou rodinou. Já ten pocit měla. Za ta léta strávených s mnohými na tanečním parketu, se to jinak ani brát nedá. Nevím, jestli to ví všichni, ale já je mám opravdu moc ráda. Všichni jsou to moc fajn lidi. Jeden bez druhého bychom nebyli tím, čím jsme dnes. 

Kluci házeli holky do vody, házeli jsme po sobě míčky, stříkali se vodou. Jako malé děti. Ale to byl ten pravý a skutečný relax. Čas smíchu a pohody. 

Byla to krásná dovolená, taková, jakou jsme si představovala. Plná pozitivní energie, radosti, smíchu, tance, zážitků a odpočinku. Ale bez těch všech lidí, kteří tam byli, by to nebylo ono. Každý z nich měl své místo, patřil tam a já jsem moc ráda, že jsem jela. Sešli se tam lidi téměř z celé ČR, ale i okolních států, např. Rakousko, Německo, Bělorusko, Rusko, Slovensko, atd. 

Vzniklo tam spoustu nových přátelství a nových lásek. 

Jestli je to druh dovolené, který by jste chtěli zažít i Vy, můžete. Příští rok se vydáváme opět na další dobrodružnou výpravu s manžely Lužnými, kteří jsou majiteli tanečního studia Stolárna v Brně. Stačí jim napsat email a oni Vám s radostí vše napíšou a vysvětlí. 

Jste-li single, nevadí. Všichni si zatancují, všichni se něco nového naučí. Seznámíte se spoustou nových tváří a třeba potkáte toho pravého/vou.