Cesta za vášní po brazilsku

Posbírala jsem pár příběhů lidí ze svého tanečního okolí, jak se oni dostali k zouku a co je na tanci Zouk tak přitahuje. Přidala jsem i svůj vlastní příběh. Ponořte se do světa vášně aneb Brazílie, jak jí neznáte.

Na nadpis tohoto článku mne inspirovala moje velmi dobrá kamarádka Mája Kolovratníková z Prahy. Velmi nadšená tanečnice, vášnivá korálkařka, studentka MFF a neskutečně milá dívka. Máji děkuji, že jsi mou inspirací.

Tady je její příběh, jak se k zouku dostala:

"Na taneční scénu jsem se dostala před 5ti lety, kdy jsem na matfyzáckém plese vyhrála jednu z hlavních cen. Byl to kurz salsy dle vlastního výběru u Mirky a Mariána (www.isalsa.cz). Vtipnější byl fakt, že jsem ten večer sama moderovala.
Po nějaké době jsem začala pociťovat větší náklonost k dominikánské bachatě a plynule přešla z kurzů salsy do tanečního centra manželů Sejkorových (pozn. autora: toto taneční studio již neexistuje).
V té době mi při studiu a brigádě často zbyla volná jen neděle a tak jsem začala navštěvovat párty na Občanské plovárně pod taktovkou DJů Osamy a Mariana. Netrvalo dlouho a na parketu se sem tam objevily dvě blondýnky a tancovaly pro mně neznámý tanec s toliko efektním házením dlouhých vlasů (pozn. autora: tento tanec se tančí v páru, tedy muž a žena, občas se však najdou nadšené dívky, které se učí pánské kroky a vedení, případně můžeme vidět lektorky zouku tančit s jinou ženou/dívkou, je-li nedostatek mužů na párty).

Jedna z kongresových párty v Palance mě pak přiměla zavítat na kurzy do Danceplanet a vyzkoušet si tento tanec na vlastní kůži. Kupodivu se pro něj nadchli i kamarádi, kteří dříve tančili salsu či bachatu, a tak jsme se opět shledali a měli možnost společně trénovat. Trvalo tomu ještě rok než se mi zouk dostal pod kůži a naprosto utlumil touhy po jakémkoliv jiném tanci. Dnes už si bez něj svůj život nedovedu představit."

A nakonec přidám i svůj vlastní příběh. Když jsem ho psala prvně, byl velmi dlouhý. Zkrátila jsem ho:

"Poprvé v životě, jsem se se zoukem setkala v tanečním klubu Rincon, asi tři roky zpátky, v podání skvělé tanečnice Fernandy a  Crise.  To jsem ještě netušila, že to je zouk.

O tom, že to, co ti dva tančí, se jmenuje zouk, jsem se dozvěděla o dost později. Už ani nevím od koho.

Shlédla jsem asi tisíc různých videí, různých stylů a došla jsem k závěru, že tento tanec se nemůžu v životě naučit. Našla jsem si pár kurzů, které se v té době u nás učily, ale moc jich nebylo a ani jsem neznala žádný klub, kde by se tento tanec běžně tančil. Ani partnera, se kterým bych se mohla začít učit. Tak jsem se tomu dále nevěnovala.

Pak jsem ale začala chodit pravidelně každou neděli do tančírny na Plovárně. A tam jsem zouk viděla každý týden. Líbil se mi čím dál tím víc. Úplně si vzpomínám, jak jsem doslova „žrala“ každý pohyb s otevřenou pusou a stále více nabývala dojmu, že tenhle tanec nemůžu nikdy zvládnout. Také jsem „stále“ neměla žádného partnera.

Když jsem si tam tak jednou stála a „zírala“, přišel ke mně můj kamarád Tomáš a ptal se mně, jestli se mi to tak moc líbí, že nestihnu ani zavřít pusu.  Odpověděla jsem mu, že ano a moc. Načež se mě ptal, proč se tedy nepřihlásím do kurzu a nenaučím se to. A já vyjádřila své obavy nahlas. Že si myslím, že bych se to nezvládla nikdy naučit a že ani nemám partnera.

Řekl mi na to, že zná jednoho lektora, o kterém slyšel, že je pro začátečníky fakt super a že jestli chci, tak mě s ním seznámí. A že partnera určitě potřebovat nebudu, že na párty jich je vždy dostatek.  No hádejte, co jsem mu řekla. Že nechci, že se bojím. A že zouk tancovat s nikým cizím nebudu.

Najednou z ničeho nic někam zmizel. Nechala jsem tedy kamaráda kamarádem a zírala jsem na parket dál. Po chvíli vidím Tomáše, jak s někým přichází. Otočím se k nim a Tomáš mi říká: „Tak tohle je Honza, učí zouk  a teď se s ním dohodni na nějakém kurzu“. A odešel. Já na Honzu zírala jak na zjevení, nevěděla jsem kam s očima a co říct. Hrozný trapas. Ale Honza se toho zhostil dobře. Kul železo, dokud bylo žhavé. Vytáhl telefon, vzal si na mně číslo a říkal mi, kdy má volné termíny. Jelikož mi bylo opravdu trapně a nechtěla jsem vypadat hloupě, domluvila jsem si s ním tedy nejbližší termín. Ještě jsem stihla suše poznamenat, že nemám žádného tanečního partnera, na což mi Honza opět suše odpověděl, že žádného nepotřebuji.

Na svou první lekci zouku jsem šla opravdu s velkými obavami. Byla to individuální hodina. Kurzu jako takového jsem se bála ještě víc a bylo mi i doporučeno, že individuální hodiny jsou lepší a intenzivnější. Intenzivnější? Tím se moje obavy nezmenšily. Nicméně šla jsem. Bála jsem se toho, že mi to nepůjde, že se ztrapním, před samotným lektorem. A už ani nevím jaké všelijaké nesmysly mně napadaly.  Ale bála jsem se naprosto zbytečně. Musím říct, že jsem vůbec neměla čas se bát. Bylo to spousta nových věcí, moře informací, úplně nové pohyby, které tělu naštěstí nebyly zas tak cizí, takže to celkem šlo a já měla velikou radost z toho, že nejsem zas takové dřevo a že jsem v sobě objevila něco nového. O čem jsem netušila, že tam je.

Najednou jsem na individuální hodiny chodila třikrát týdně, začala jsem chodit do klubu, kde jsem toho na začátku víc proseděla, než protančila, ale mohla jsem alespoň koukat a pak se ptát svého lektora, když mi nebylo něco jasného. Jak a proč se dělá tohle a támhleto. Po dvou měsících tréninků jsem jela na víkendový workshop s Natashou a Gilsonem do Brna. To byl velký zážitek. Tam byli všichni zkušení zoukeři, trošku jsem si tam připadala jako maličkatá holčička, která zrovna vešla do puberty a přišla mezi „dospěláky“. Jenže tam nebyl čas každému zvlášť říkat, že vlastně ještě nic moc neumím a aby mě šetřili. Nikdo se mě neptal, jestli umím nebo neumím. Prostě mě čapli a tancovali jsme. S někým to šlo lépe, s někým méně.  Což je naprosto normální, ale já se pokaždé třásla jak osika. Byla jsem hrozně nervózní. Bála jsem se, že to pokazím nebo že mi to nepůjde a už si se mnou nikdo nebude chtít zatančit. Byl to pro mě psychicky velmi náročný víkend. Ale byla jsem neskutečně ráda, že jsem jela. Dalo mi to hrozně moc.

Pak jsem začala chodit i do kurzu k Honzovi. Už jsem byla dostatečně otrkaná, už jsem se nebála a aspoň jsem měla příležitost vyzkoušet a natrénovat to, co jsem se naučila při individuálních lekcích. No a od té doby tančím zouk, chodím na workshopy, stále chodím na individuální lekce, byla jsem i na kongresu. A pořád se mám rozhodně co učit."

Tak co? Už Vás to taky chytlo? Ano? Tak honem na youtube, najít si videa se zoukem, a pak přijďte na některou z našich pravidelných párty! Těšíme se!